Psy do Tatier patria!

Zvierací ombudsman pripravil hromadnú pripomienku k návrhu nového návštevného poriadku TANAP.

Iniciatíva Zvierací ombudsman spustila podpisovanie sa pod hromadnú pripomienku k novému návštevnému poriadku TANAP. Podľa neho by po zmene do alpínskeho stupňa ochrany v národnom parku nemali mať prístup psy a to ani za podmienky, že by boli na vôdzke.

Doteraz mali psy do TANAP-u prístup za podmienky, že budú uviazané, avšak správa národného parku navrhla spísnenie, keďže mnohí turisti to nerešpektovali a psy pobiehali voľne a naháňali chránené zvieratá.

„Hoci chápeme, že nedodržiavanie tohto opatrenia zo strany majiteľov zvierat si vyžaduje tvrdšie postupy v záujme ochrany jedinečnej tatranskej prírody, celoplošný zákaz pohybu psov v TANAP-e možno považovať za neprimerane reštriktívny krok, ktorý postihne všetkých majiteľov bez rozdielu – aj disciplinovaných návštevníkov. Domnievame sa, že naše prírodné bohatstvo by nemalo byť psíčkarom upierané iba preto, že časť návštevníkov nerešpektuje platné pravidlá,” zdôvodňuje Zvieracia ombudsmanka Zuzana Stanová.

 

Preto navrhujeme namiesto celoplošného zákazu radikálne zvýšenie pokút za pohyb v TANAP-e so psom, resp. iným zvieraťom, ktoré nie je uviazané na vôdzke, a to až na úroveň 2 000 eur. 

 

“Len takéto opatrenie nebude zbytočne a vopred trestať poctivých majiteľov psov, ktorí navštevujú Vysoké Tatry a takto vysoko určená sankcia zároveň zodpovedá aj spoločenskej nebezpečnosti a závažnosti priestupku a je primeraná chránenému záujmu, ktorým je v tomto prípade ochrana tatranskej prírody.”

 

Znenie pripomienky a možnosť podpísať sa pod ňu, nájdete TU.

 

Zvierací ombudsman sa tak pridal k viacerým kritikom navrhovaného návštevného poriadku TANAP. Domnievame sa, že ochrana prírody môže ísť aj ruka v ruke s povolením pre psy. Dokazujú to návštevné poriadky národných parkov po celej Európe, napríklad Triglavského národného parku v Slovinsku alebo národného parku Hohe Tauren v Rakúsku, kde je, ako aj vo všetkých národných parkoch v Rakúsku, povolené vstupovať na celé územie so psom. Ten však nesmie byť pustený na voľno.

 

“Toto obmedzenie ako balans medzi ochranou prírody a záujmami majiteľov psov je úplne postačujúce a nie je potrebné tak striktné obmedzenie ako je v novom návrhu návštevného poriadku. O tom svedčí aktuálny stav ako aj dlhodobá tendencia rastu počtu kamzíkov, veľkých šeliem a podobne.” Veríme, že exemplárne prípady je potrebné exemplárne trestať, ale je takisto potrebné ľudí vzdelávať a vysvetľovať dôvody. Ak motivácia k dodržiavaniu pravidiel vychádza zvnútra – z dôkladného pochopenia, porozumenia situácie, je trvácnejšia a hlbšia. Nepochopené pravidlá nevedú k zlepšeniu stavu, skôr naopak.

 

Svedčí o tom aj jeden pozitívny príklad. Nejedná sa o priamu paralelu na národný park, no ide o poukázanie na spôsob premýšľania. V roku 2002 bol dovolený vstup do Pražskej ZOO psom. Išlo rozporuplné rozhodnutie a očakávalo sa množstvo komplikácii. Nakoniec sa však nestalo prakticky nič. Nižšie prikladáme vyjadrenie vtedajšieho riaditeľa ZOO Petra Fejka. Za jeho vyše 10 ročného pôsobenia zažila ZOO veľku povodeň (2002), znovuobnovenie a v roku 2008 ju časopis Forbes zaradil na 7. miesto v rebríčku najlepších ZOO sveta. Peter Fejk za prácu v ZOO získal viacero cenných ocenení. Jendou z nich bola ja Cena ministra životného prostredia (2008).

 

 

“Když jsme někdy kolem roku 2002 umožnili návštěvníkům pražské zoo poprvé vstup se psy, věděli jsme, že to jde. Po světě už bylo několik zahrad, kde byla tato praxe běžná. Pořád to však byla doba, kdy si to drtivá většina z nich nedovedla vůbec představit. Psi do zoo nepatří, podobně jako třeba zbraně do letadla. I jen teoretická diskuse na toto téma vyvolávala u kolegů zoologů a veterinářů osypky. A desítky tradičních argumentů. Nedisciplinovaní návštěvníci nechají psy volně běhat po areálu. Psi budou stresovat a ohrožovat naše zvířata. Dovlečou k nám nákazu. Zamoří areál výkaly. A celkově zhorší podmínky pro naši práci.

Přeskočím desítky a stovky diskusí, přesvědčování a hádek, které jsme před finálním rozhodnutím absolvovali. A rovnou zrekapituluji finální výsledek této tak dramaticky vnímané změny. Od roku 2002 chodí do Zoo Praha pravidelně na 10 tisíc psů ročně. Psi mají vlastní vstupné, za něž jsme areál příslušně vybavili. Třeba speciálními koši na psí exkrementy nebo miskami na vodu. Psi nesmí tam, kde opravdu nemají co dělat. Např. do pavilonů, restaurací nebo na dětská hřiště. A po areálu jsme rozeseli tajný operativní dozor. Na rizikových místech (např. tam, kde smí návštěvníci vstoupit do expozic přímo mezi zvířata) jsme nasadili brigádníky, jejichž oficiálním úkolem bylo vyprávět lidem o zvířatech. Ve skutečnosti to byla pojistka proti excesům.

Za celých 17 let nezpůsobila ta neuvěřitelná armáda celkem 170-tisíc psů v našem areálu jediný vážný problém. Zvířata si na psy zvykla nebo o ně nejeví žádný zájem. Lidé po nich uklízejí. Každý potkan nebo volně poletující holub znamená pro zoo větší hygienické riziko než psi z pražských domácností. A nedisciplinovanost majitelů? Občas se samozřejmě někdo problematický vyskytne. I mezi návštěvníky zoo se tu a tam objeví hlupák. Bránit se však proti němu tím, že omezíme drtivou většinu ostatních, nám nedávalo smysl. Ona většina si to totiž nezaslouží. V pražské zoo se dokonce stalo to, že se návštěvníci sami stali tou nejúčinnější ochrankou proti lidské hlouposti. Jakmile někde viděli psa bez vodítka, sami už v zárodku zasáhli. Což mě osobně nakonec naplnilo největší satisfakcí. Vsadili jsme na vysokou kulturu chování našich návštěvníků a oni nás nezklamali. Přesně to je podle mě klíč k dobrému rozhodnutí. Žijeme v části světa, kde mají lidé přírodu rádi a kde je tento vztah součástí úrovně jejich života. O tu je samozřejmě třeba neustále pečovat a chránit ji. V principu jsem ale přesvědčen, že důvěra tu lidi kultivuje pořád víc než zákazy a buzerace. Že chceme-li lidi pro něco získat, nelze jim zároveň dávat najevo nedůvěru. Doporučuji proto kontrolu, management, personál ať si dělá starosti, i za cenu, že to něco stojí. Restrikce však většinou udělá více škody než užitku. Pražská zoo je tak úspěšná v šíření dobrého vztahu k přírodě a zvířatům, protože svým návštěvníkům věří.”

Petr Fejk, riaditeľ ZOO Praha v rokoch 1997-2009